První myšlenka uskutečnit cestu z Irbitu, městečka ležícím 250 km od Jekatěrinburgu, na zde vyráběným motocyklech značky Ural zpět do Čech, napadla Pavla po jeho návštěvě továrny na podzim roku 1999. Mluvit vážněji o této cestě jsme začali až po dalších dvou letech, když už jsme znali tyto motocykly trochu blíže a měli pocit, že náš sen není až tak nereálný. Sem tam jsme se o tomto plánu zmínili před našimi známými a zatímco část si klepala na čelo a pronášela něco i o bezbolestnějších způsobech sebevraždy, získali jsme také něco kolem tuctu nadšenců ochotných vypravit se "pěšmo" do Irbitu s námi. Konečně po třech letech odkladů jsme se odhodlali tento výlet uskutečnit. Po půl roce vyřizování se nám to dokonce i povedlo, byť za cenu jistých ústupků - musíme jet se skupinou dalších 4 motocyklů pod taktovkou centrálního vedení Ural Evropa (později jsme zjistili, že jinak to ani nešlo). Termín již naplánovaného odjezdu se nám díky tomu posunul o celý měsíc, což některým z nás přineslo nemalé komplikace. Bylo nám též jasné, že styl našeho cestování je poněkud odlišný, proto jsme od začátku plánovali osamostatnit se co nejdříve.

Finální složení české části výpravy:

Dnem D se stal čtvrtek 22.7.2004, kdy jsme měli odletět v 15.00 z Ruzyňského letiště. Dorazili jsme včas a v pohodě, setkali se s našimi rakouskými druhy, vcelku bez problémů se nechali odbavit a s malým zpožděním kvůli plynovým bombám k vařiči v bagáži našich zahraničních soudruhů jsme v 15.20 na palubě ruského TU 154-M odstartovali na 3500 km dlouhou cestu na východ. Ve 23.20 místního času, po čtyřech hodinách letu, jsme přistáli na letišti v Jekatěrinburgu. Tam jsme se zdrželi opět díky našim kolegům, kterým se ztratilo zavazadlo s oblečením. Jak se později ukáže, během letu se rozsypalo, jeho obsah byl naházen do černého igelitového pytle a neoznačený byl vrácen zpět mezi ostatní bagáž. Cesta do Irbitu se díky orientačním schopnostem našeho řidiče natáhla o zhruba 100 km, takže ráno se po necelých čtyřech hodinách v přehřátých a zakomářených pokojích probouzíme docela rozlámaní a nevrlí.

Dnes nás čeká návštěva továrny IMZ, vyřizování potřebných dokumentů, seznámení se s našimi motorkami a provozem továrny a návštěva Irbitského muzea motocyklů. Po hodině čekání před hotelem konečné přijíždí auto a odváží nás do zhruba 3 km vzdáleného Irbitského zavodu. IMZ působí čistým dojmem, padesátými lety a nostalgií, vždyť v dobách největší slávy se tu vyrábělo 200.000 ks motocyklů ročně, zatímco dnes jsou to pouhé dvě tisícovky… Na druhou stranu, kvantita je nahrazena kvalitou… Novotou vonící stroje nás čekaly nastoupené v kompletovací hale, kde také proběhlo první seznámení, první nakopnutí a první metry společné jízdy… Navečer se již věnujeme běžným zábavám poklidných letních večerů, totiž vykládání si s přáteli, popíjení piva na místní Sovětskaja avenue a ochutnávání místních pochoutek, jako je kagor (něco jako mešní víno, chutná jako portské řízlé griotkou) či čipsy ze sušených rybek. Na ulicích plno omladiny, většinou v dobře se bavících partách. S přibývajícím večerem a množstvím vypitého alkoholu se nás naši průvodci snaží držet od nich raději dál.

V sobotu máme na programu převzetí motocyklů a účast na srazu pořádaném IMZ. První metry i tankování probíhá relativně v pohodě, musíme si ale zvykat na zdejší systém odebírání benzínu, tzn. nejdřív zaplať a potom tankuj, a také na stav místních komunikací - pokud člověka nebaví kličkovat, musí se smířit s neustálým houpáním (naštěstí Ural má kvalitní odpružení). Na srazu plníme funkci předváděcích motocyklů Uralu, běžní Rusové tyto modely na živo nemají šanci (snad kromě výstavy v Moskvě) nikde vidět, takže parkujeme motocykly a raději mizíme na obhlídku občerstvovacích i jiných možností této akce. Centrální louka slouží jako jakási promenáda - motorky tudy projíždí křížem krážem a jejich řidiči ukazují co s nimi dovedou. Co nás opravdu zaujalo, bylo otáčení se kolem osy kola sajdy, s čumákem nahoře, na motorce viselo kolem šesti "pareňů", během exhibice pokuřovali a tvářili se jakoby nic. Kolem tohoto prostoru nabízí své zboží stánky s pivem, šašlikem a dalšími dobrotami či motorkářským sortimentem. Vnější pruh je vyhrazen pro stanování jednotlivých part a klubů, prostor je většinou označený dřevěnou cedulí, odkud pochází nebo jak se jmenují. Výjimkou tu nejsou skupiny, které na sraz přijely i z několikatisícové dálky. Účastníci srazu jsou z 95% ve věku 16 - 25 let, většinou páry. Z hlediska značek zde jsou v naprosté většině zastoupeny Uraly a Iže zhruba ve stejném poměru, potkali jsme i pár japonců a musíme, ač neradi, zkonstatovat, že tady je bůh ten, kdo má rýži… Zatímco v Irbitu a jeho blízkém okolí jezdí 95% Uralů se sajdou, tady bylo sajd možná 30%, zbytek solo motorky. Celkový počet jsme odhadli tak na 1000 strojů. Při odpoledním odjezdu na hotel, kde se chceme sbalit a zase se vrátit, absolvujeme menší konflikt s místními organizátory - odmítli nás vypustit s tím, že kdo na sraz vjede, už nesmí ven… Nakonec nás až na příkaz přímo jednoho z šéfů IMZ pouští. Balíme se tedy a vracíme zpět k rybníku nedaleko od areálu srazu, kde se cítíme trochu bezpečněji. Jsme ale z důvodu bezpečnosti odvoláni a musíme se ubytovat v prostoru srazu. Do pozdní noci pak vychutnáváme místní atmosféru a výbornou hudbu "nejlepších kapel Uralu". I tak krušné vstávání ve 4.00 po dvou až třech hodinách spánku je ještě ochucenou tichou bezmocí, když zjišťujeme, že polovina z nás byla okradena. Chybí kožené kalhoty Páši Suchoje a pár věcí z tašky položené u stanu, včetně toaletky s dolarovou rezervou, Johnův tankvak ze zadního sedadla motorky (seznam toho, co v něm bylo, se zaplňuje až během prvního týdne postupným přidáváním položek), Birgitiny věci na vaření v úplně nové tašce z nezaplachtované sajdy…
V naprostém tichu, mlze a komářím bzukotu vyrážíme v 5.00 na západ.