Sžívání s jízdními vlastnostmi Uralů máme značně ztížené únavou a nevyspáním, když kolem desáté stavíme u občerstvení, kromě jídla a kafe si dáváme všichni dvacet. Pokračujeme už v lepší kondici, silnice je široká, na Jekatěrinburg vede panelka zalitá asfaltem, relativně v dobrém stavu. Cestovku máme kolem 70 km/hod, což na kolonu 7 motocyklů v záběhu je myslím docela solidní. Sjíždíme z hlavní, abychom se zastavili u hraničního obelisku Asie a Evropy. To je jen takový obelisk s pamětní deskou a vypadá spíš jako pomníček padlým gerojům. Stav silnic se zhoršuje, což je kompenzováno jejich šířkou, nikde žádné čáry, takže každý si volí optimální trasu mezi různě velkými dírami. Večer spíme poprvé ve volné přírodě a večer s ohněm a zapadajícím sluncem v panenské krajině bez lidí patří mezi ty nejkrásnější.

Ráno vyjíždíme už v dešti, který nám s přestávkami bude zpříjemňovat jízdu i v následujících dnech. S rakouskou skupinou ještě společně vyměníme oleje a olejové filtry a navečer se kus před Permem rozdělíme - oni na Moskvu, my na Petrohrad. Ani ne pět kilometrů po odtržení nás staví policie, překročili jsme povolenou rychlost asi o 15 km. Vzhledem k poznámce o žvýkačkách a alkoholu nasazuje Pavel maximální ukecávací prostředky - nálepky ze srazů a půlčák becherovky sráží pokutu z 50 USD na pouhých 10… Nocleh nalézáme až těsně před Permem ve vzpomínkovém hájku padlým obětem (nevím čeho). Bohužel si naši první samostatnou noc příliš neužíváme, Pavel má horečku a s námi se tu utábořil bezdomovec, o jehož úmyslech nemáme příliš valné mínění. Kluci se se zápalem rozpovídají o skolení medvěda a dalších loveckých úspěších našeho šamana. To vede k tomu, že Honza nás celou noc hlídá před Andrejem a ten zas nespí, protože se bojí Honzy, strašného medvědobijce…

Nic akčního se nepřihodí, vítá nás slunečný den a ospalý Jan. Obcházíme motorky, dotahujeme co je potřeba a dáváme tím Honzovi aspoň pár minut spánku. Vyrážíme dál. Projíždíme Permem a dáváme se na sever po dvouproudé pěkné a nesnesitelně rovné asfaltce do Bereznik. Po pohovoru s milicií, která vyžaduje přepsání našich jmen v mezinárodním řidičáku do azbuky, že latinku oni prý neznají, se stáčíme doprava a míříme tedy zpět na východ, do městečka Jajva. Odtud dle pokynů místních najíždíme na prašnou cestu, která by nás měla dovézt do Čikmanu, městečka/vesnice na Uralském hřbetě, odkud by se nám mohlo podařit dobýt některý z tisícovkových vrcholů této části Uralu. Po 15 km jízdy po této cestě jsme už však tak znaveni a přidušeni zvířeným prachem (i když máme rozestupy téměř stometrové), že jakmile nacházíme jakýsi opuštěný lom, okamžitě se zabydlujem. Zde strávíme další z nádherných večerů s ohněm a komáry. Konečně se vyspíme a nabereme síly pokračovat dál. Pavel se vyléčil místním medikamentem, vodkou s medem a feferonkama, tzv. Gorilkou - dáte si půl flašky tohoto nápoje, zapijete to horkým čajem, sníte paralen a zabalíte se co nejvíc to jde, protože propotíte několik vrstev - ale ráno jste zdraví jak rybičky…

Kvalita cesty se nelepší, spíš naopak, v oblacích prachu se musíme vyhýbat vyjetým hlubokým kolejím a dírám, někdy také místním náklaďákům svážejícím dřevo. Když míjíme jakousi osadu postavenou z dřeva a plechu, moc nechápeme, jak ti lidé tady můžou žít - kolem dokola husté lesy, sem tam řeka či potok a jediná přístupová cesta do civilizace, po které právě jedeme, musí být snad kromě léta neprůjezdná… Když stavíme těsně před polednem pod Čikmanem před mostem přes řeku stejného jména, za nímž cesta pokračuje někam do kopce a mizí v lesích, nejsme si tak docela jistí, jestli byl náš nápad ten nejlepší. Ptáme se projíždějícího řidiče, kam ta cesta vede a co je dál, docela nás zarazí, když řekne, že neví, že on jezdí jen nějakých 5 km odtud na bázu pro dřevo. Cesta z Čikmanu je zakreslená na jedné z našich map, na ostatních dvou už ne, počítáme tedy dny a kilometry, které nám ještě zbývají. Začíná pršet a my se otáčíme a opouštíme nepokořený Ural. Kupodivu dnes zvládáme nějakých 250 km a táboříme zase kousek od Permu. Prší a prší…