Permem se necháváme provést místní navigací, i když bychom podle mapy měli jet úplně jinak. Dobře děláme, do Kirova, kam máme namířeno, je totiž postavená zbrusu nová cesta, která nám ušetří něco přes 400 km. Toto prozatím netušíme a poněkud nejistí po ní uháníme vpřed. Chybí tu vesničky, motoresty a benzínky, které jsme dosud byli zvyklí vídat kolem cest. Poprchává, smráká se a benzínu nezadržitelně ubývá, každý v duchu počítá spotřebu a kilometry. Navečer dojíždíme (už na rezervu) do městečka Afanasjevo, kde přespíme dokonce v ubytovně, převléknem se do suchého, a seznámíme se s místními postavičkami. Družící večer se opět vydařil, víme už, že v těchto lesích žijí vlci a medvědi, že existují lidi pátrající po polích s mákem a že ta dobrota ze švestek a lesních plodů se jmenuje Spotykačka…

Z Afanasjeva do Kirova ještě není cesta dodělána. Co 10 km projíždíme stavbou, a to buď po zrovna uválcovaném asfaltu, nebo naopak tou bahnitou půlkou. Cesta je vhodná pro procvičování slalomu i skoků na motocyklech, naštěstí to zvládáme bez úhony na strojích a víceméně i na posádkách. Přes náročnější terén dnes urážíme 400 km a spíme až hodně daleko za Kirovem. Další dny nám už svítí sluníčko, uháníme denně kolem 300 km po vcelku dobrých cestách. Čím blíž Petrohradu, tím znatelnější je vliv civilizace - postupně mizí poloopuštěné vesničky s chátrajícími dřevěnými domy i nekonečné lesy. Naopak přibývá míst s bujícími bolševníky, stromů umírajících ve všudypřítomných bažinách a bábušek podél cest prodávajících lesní plody - houby, borůvky, jahody…

I nadále jsme ostražití vůči spaní v blízkosti lidí, nocleh vždy hledáme tak, abychom nebyli viditelní z žádné cesty, večer si vaříme společně jídlo, zapíjíme kupodivu dobrým a opravdu silným pivem, slaďounkým kagorem či léčivou vodkou. Velice pečlivě nakupujeme vody, často se totiž stává, že se z nich vyklube slaná minerálka, která na vaření čaje či kávy není zrovna nejvhodnější…

Projíždíme vojenskou Kostromou, zločinnou Jaroslaví, bludným Rybinskem, podivným Pikaljevem až dorážíme na téčko, kde doleva je 130 km Petrohrad a doprava 1.210 km do Murmansku. Vlevo nás staví policajti a začíná tradiční kolečko otázek kde, odkud, kam, proč. Po dlouhých minutách vedra a nejistoty nás propouští i s dobrou radou, kde u Ladožského jezera najdem vhodné místo k přespání. Jedeme tedy kousek na Murmansk, ochutnáme čerstvě vyuzené ryby a zjišťujem, že policie tu cestu musela jet opravdu mockrát, protože vše je tu na metr přesně dle jejich popisu. Přes pontonový most vjíždíme do prašné vlnové dráhy zakončené v sosnovém hájku hlubokým pískem, zapínáme uzávěrky a probojováváme se konečně k břehům Ladožského jezera. Večeříme ruskou specialitku pelmeně, což jsou v podstatě masové taštičky s nějakou omáčkou, a seznamujeme se s místním "správcem" pláže. Kluk tak 25letý, severský typ, poradí nám kde je dřevo, poprosí, ať po sobě zase uklidíme a jde zas o oheň dál, na pláži je totiž spousta partiček, trávících tam klidně i celé prázdniny. Ráno vyrážíme brzy, protože dnes nás čeká Petrohrad!