Estonsko nás odmění jedním z nejromantičtějších noclehů - na břehu Finského zálivu, příjemnými lidmi, malebnými domky bez plotů a krásnou krajinou plnou udržované zeleně… Cesty jsou dvojího druhu: neopravené šotolinové a opravené zvláštně zapáchající asfaltové. Spíme u Čudského jezera, pro uzené rybky, o kterých Maršál básní celou cestu, musí kluci jet přes sto kilometrů tam a zpět, ale nakonec je seženou a chutnají opravdu výborně!

Druhý den jsme hosty u Maršálova kamaráda Juzika, velice sympatického a družného Ukrajince s manželkou Irou pocházející z Kazachstánu. Strávíme u nich poklidné odpoledne ve sprše a sedačce, divoký večer plný šašliků, piva a "višňovky" a bolavé ráno s výbornou snídaní a smutkem z loučení s tak skvělými lidmi.

Na estonsko-lotyšských hranicích mají paní celnice trochu problém pochopit, kde jsme se tu vzali a proč těch 4.000 km nemáme vzadu nalepené alespoň papírové značky, když už nemáme plechové, naštěstí se do bezvýchodné diskuze vkládá mladý celník a propouští nás. Lotyšsko je plné čápů, slunce, prostých domků obehnaných plůtky, spíme v Rižském zálivu na jakémsi veřejném tábořišti hned nad pláží. Setkáváme se tu s Němci na motorkách, co projíždí Pobaltí, ubezpečujeme je, že Estonsko je úplně v pohodě, ať tam jedou naprosto v klidu…

Druhý den vyzvedáváme Luboše na letišti v Rize, proplétáme se nikoliv bez problémů hustou dopravou ve městě. Naši přítomnost završíme zablokováním šestiproudé magistrály. Na Lotyšsko-litevských hranicích se potkáváme s bandou motorek z Čech, zaskočí nás, že o nás četli na Internetu v našem zpravodajství, které tam Luboš pravidelně dodával na základě našich sms zpráv.

V Litvě čápů nijak neubylo, krajina je mnohem civilizovanější, všude města, vesničky, políčka nebo silnice, lesů spíše po málu… Naštěstí se nám podaří v jednom takovém u silnice nalézt parádní nocležiště a strávíme tam další z krásných společných večerů, tentokrát okořeněných Džinem Beefeaterem.

A pak už jen Polsko, mažeme co to dá, což vzhledem k příliš častým opravám silnic moc nejde. Téměř se nám vaří motory i hlavy, naštěstí ten prokletý úsek Polska po půl dni konečně projíždíme. Pak už Varšava, další nocleh, tentokrát na nějak prokletém místě, chytáme asi tříhodinové zpoždění, ale i tak dojíždíme navečer až na polsko-české hranice u Nového Jičína. Už za tmy se ukládáme ke spánku na strništi v podhůří Javorníků a v noci nás budí příšerná bouřka zalévající nás kýbly vody a miliony blesků.

Ráno se vybatolíme z většinou mokrých stanů, naposledy sbalíme a vyrážíme zdolat poslední kilometry naší velké cesty domů. Do Brna přijíždíme v pátek 12.8.2004 kolem 17 hodiny, na tachometru máme 5.700km a před sebou dlouhou krásnou noc s našimi nejbližšími, kteří se u nás doma sešli k uvítacímu posezení…